Účelem článku 51 je určit oblast použití Listiny. Jeho cílem je jasně stanovit, že Listina se v prvé řadě vztahuje na orgány a instituce Unie, v souladu se zásadou subsidiarity. Toto ustanovení bylo vypracováno v souladu s čl. 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii, podle kterého Unie musí respektovat základní lidská práva, a v souladu s mandátem daným Evropskou radou na zasedání v Kolíně nad Rýnem. Pojem „orgány“ je zakotven ve Smlouvách. Výraz „instituce a subjekty“ je běžně používán ve Smlouvách jako odkaz na všechny subjekty zřízené Smlouvami nebo sekundárními právními předpisy (viz například článek 15 nebo 16 Smlouvy o fungování Evropské unie).
Pokud jde o členské státy, z judikatury Soudního dvora jednoznačně vyplývá, že požadavek respektovat základní práva definovaná v rámci Unie je pro ně závazný, pouze jednají-li v oblasti působnosti práva Unie (rozsudek ze dne 13. července 1989 ve věci 5/88 Wachauf, Sb. rozh. 1989, s. 2609; rozsudek ze dne 18. června 1991 ve věci ERT, Sb. rozh. 1991, s. I-2925; rozsudek ze dne 18. prosince 1997 ve věci C-309/96 Annibaldi, Sb. rozh. 1997, s. I-7493). Soudní dvůr potvrdil tuto judikaturu takto: „Dále je třeba mít na paměti, že požadavky vyplývající z ochrany základních práv právního pořádku Společenství jsou rovněž závazné pro členské státy, provádějí-li předpisy Společenství…“ (rozsudek ze dne 13. dubna 2000 ve věci C-292/97, Sb. rozh. 2000, s. I-2737, 37. odstavec). Toto pravidlo, zakotvené v této listině, se samozřejmě vztahuje na ústřední orgány i na regionální nebo místní orgány a na veřejné subjekty, provádějí-li právo Unie.
Odstavec 2 ve spojení s druhou větou odstavce 1 potvrzuje, že Listina nemůže mít rozšiřující účinek na pravomoci a úkoly, které Smlouvy svěřují Unii. Jsou zde výslovně uvedeny logické důsledky zásady subsidiarity a skutečnosti, že Unie má pouze ty pravomoci, které jí byly svěřeny. Základní práva zaručená v Unii nemají jiný účinek než v rámci pravomocí stanovených Smlouvami. Z toho vyplývá, že povinnost podle druhé věty odstavce 1, která ukládá orgánům Unie prosazovat zásady stanovené v Listině, může existovat pouze v mezích těchto pravomocí.
Odstavec 2 rovněž potvrzuje, že Listina nesmí rozšiřovat oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie stanovených Smlouvami. Soudní dvůr již stanovil toto pravidlo v případě základních práv uznávaných jako součást práva Unie (rozsudek ze dne 17. února 1998 ve věci C-249/96 Grant, Sb. rozh. 1998, s. I-621, 45. bod). Podle tohoto pravidla je zjevné, že odkaz na Listinu v článku 6 Smlouvy o Evropské unii nelze vykládat jako rozšíření rozsahu činností členských států považovaných za „provádění práva Unie“ (ve smyslu odstavce 1 a judikatury uvedené výše).