Článek 4 protokolu č. 7 k EÚLP zní:

„1. Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

2. Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.

3. Od tohoto článku nelze odstoupit podle článku 15 Úmluvy.“

V právu Unie platí pravidlo „non bis in idem“ (z rozsáhlé judikatury viz rozsudek ze dne 5. května 1966 ve věcech 18/65 a 35/65, Gutmann v. Komise, Sb. rozh. 1966, s. 150 a nedávnou věc, rozhodnutí Soudu prvního stupně ze dne 20. dubna 1999 ve spojených věcech T-305/94 a další, Limburgse Vinyl Maatschappij NV v. Komise, Sb. rozh. 1999, s. II-931). Je upřesněno, že pravidlo zakazující kumulaci se týká kumulace dvou sankcí stejného druhu, v tomto případě trestů.

V souladu s článkem 50 platí pravidlo „non bis in idem“ nejen v rámci soudní pravomoci jednoho členského státu, ale též mezi soudními pravomocemi více členských států. To odpovídá acquis práva Unie; viz články 54 až 58 Schengenské úmluvy a rozsudek Soudního dvora ze dne 11. února 2003 ve věci C-187/01 Gözütok, Sb. rozh. 2003, s. I-1345, článek 7 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství a článek 10 Úmluvy o boji proti korupci. Na velmi omezené výjimky v uvedených úmluvách, které umožňují členským státům odchylku od pravidla „non bis in idem“, se vztahuje horizontální ustanovení v čl. 52 odst. 1 Listiny o omezeních. Pokud jde o situace uvedené v článku 4 protokolu 7, totiž použití zásady v rámci jednoho členského státu, mají zaručená práva stejný smysl a stejný rozsah jako odpovídající právo v EÚLP.